Jeden den na vojenském cvičení s nováčkem roty (aneb „Jak jsem potkal Jirku“)

Potkal jsem ho náhodou. Měli jsme za sebou čtvrtý den cvičení DRILL I ve vojenském prostoru v Boleticích. Nafasoval jsem si večeři a hledal volné místo u stolu. Jedno jsem našel. Naproti mně seděl mladý vlídně se usmívající svobodník. Popřáli jsme si dobrou chuť a pustili se zdolávat skvělou svíčkovou se šesti. Aby řeč nestála, zeptal jsem se, jen tak ze zvyku, jak se mu líbí na cvičení. Znáte ty tradiční odpovědi: „No loni to bylo horší, byla zima jak v psírně“, nebo „Dobrý, ale jídlo nic moc“. Jenže tento svobodník byl na cvičení poprvé a tak skromně přiznal, že nemá moc s čím srovnávat. V tuto chvíli mne napadlo získat odpověď na otázku, která mne zajímá už dlouho, ale nedaří se mi ji najít. Proč je vůbec tady? Co ho vedlo k tomu, že kromě svého civilního povolání se rozhodl dobrovolně podstupovat strasti výcviku a trávit volný čas v nepohodlí stanu s dalšími šesti sedmi, ale i deseti vojáky, dělit se o koupelnu, záchod a po krátkém spánku se nechat sekýrovat od důstojníků a cvičit, cvičit, cvičit… Domluvili jsme se s Jirkou, tak se jmenuje, že tomu zkusíme přijít společně na kloub. Co vede mladého člověka k tomu, že kromě svých povinností pracovních a rodinných si k tomu přidá i povinnosti vojenské? Zkusím vám převyprávět co jsem se dozvěděl a jaká vlastně je ta odpověď.

Jirka se narodil v Klatovech a do Českých Budějovic se dostal při studiu na vysoké škole zemědělské. Zemědělství je v jejich rodině tradicí. Matka i otec pracovali v oboru a tak se předpokládalo, že po absolvování střední školy zemědělská v Klatovech bude Jirka pokračovat v rodinné tradici. První pochybnosti začali, když se ještě na střední škole setkal s náboráři z Univerzity obrany z Brna. „Jako kluk jsem navštěvoval všechny možné akce hasičů, policistů i vojáků, ale neměl jsem to nijak vyhraněné. Prostě, jak byla někde vystavena nějaká technika, už jsem tam byl. A samozřejmě dětské hry na vojáky. Tím si snad prošel každý kluk. Také mne zajímala 2. světová válka. Ne jako historie, ale technika, zbraně a tak,“ vzpomíná Jirka na střelnici Otice. To už běží pátý den cvičení. Je neděle, a protože se nesmí cvičit s ostrou municí, rota nacvičuje házení ručních granátů jen s atrapami. Ptám se Jirky, jestli ho neunavuje to věčné nacvičování postupů, které už cvičili tolikrát, a pořád se to opakuje. „Jasně, že to nevadí, protože je to potřeba. Mně to baví. I ve Vyškově jsem si to užíval. Voják přece musí umět reagovat na povely přesně a tak nějak automaticky. Jakékoliv zaváhání, chyba nebo nedůslednost ohrožuje tebe i tvé kamarády,“ říká Jirka. Zní to jako naučená odpověď, ale Jirkovi to věřím. Začíná mi být sympatický ten jeho upřímný nakažlivý smích.

Vše co se o profesionální armádě a studiu na vojenské vysoké škole od brněnských náborářů dozvěděl, ho zaujalo, ale rodinná tradice ho svazovala natolik, že volba vysoké školy byla jasná. Zemědělská v Budějovicích. Kamarádi, kteří se rozhodli jinak a zvolili si cestu vojenských profesionálů, mu často a se zápalem vyprávěli historky z vojny a dál v něm živili touhu zkusit si to na vlastní kůži. Na vysoké potkal svou přítelkyni (mimochodem také rodačku z Klatov), a protože po studiu se jim tady nabízela práce, rozhodli se zůstat a budovat si společnou budoucnost v Jihočeské metropoli. „V Budějovicích se mi líbí. Jako student jsem tady zažil hodně legrace, večírků, párty a našel si spoustu přátel. Prostě studentský život“ říká s úsměvem, který je pro něj tak typický (strávil jsem s ním skoro jeden celý den a nikdy se nepřestal usmívat). Jirka začal pracovat v Platební agentuře zemědělství jako projektový manažer a dál se věnoval svým koníčkům. Procestoval Evropu, střední Ameriku, věnoval se vysokohorské turistice, lezectví, zdolávání ferrat. Dál se setkával s kamarády, kteří již sloužili u svých útvarů a vyprávěli veselé (i dobrodružné) historky. Když se k tomu přidal i jeho otec, který ještě jako záklaďák sloužil u psovodů, začal Jirka pochybovat, zda se přece jen neměl postavit rodinné tradici a utéct od zemědělství k armádě. Jenže už do toho nešlo šlápnout takhle zostra. S přítelkyní plánuji rodinu a jistota zaměstnání je pro mladou, začínající rodinu důležitá. Postupně v něm ale dozrálo přesvědčení, že by si to mněl alespoň zkusit. Na webu kariera.army.cz zjistil, že existuje možnost přihlásit se na dobrovolné vojenské cvičení. V Budějovicích je rekrutační pracoviště, zašel tam a pak už jen čekal na povolávací rozkaz. Jenže do toho přišel Covid. Když se skoro dva roky nic nedělo, Jirka se vydal opět na rekrutační pracoviště, kde mu nabídli možnost vstupu do aktivní zálohy. Bylo rozhodnuto. Letos v únoru už se hlásil ve Vyškově a po úspěšném absolvování základního výcviku vstoupil do pěší roty Budějovického Krajského vojenského velitelství.

„Ve Vyškově jsem se nejvíc bál úrazu a nemoci. To by byla jasná cesta domů. Že to nezvládnu fyzicky, jsem si ani na chvíli nepřipouštěl. Díky svým koníčkům jsem na tom s fyzičkou dobře a všechno co jsme tam cvičili, mne navíc hrozně bavilo. Také ještě pořád platila proticovidová opatření a tak jsme se domů za celých šest týdnu výcviku ani nepodívali“. Další část povídání s Jirkou probíhá ve stanu v době odpoledního odpočinku. Vypráví historky z Vyškova. O nových kamarádech, které tam potkal, o těch co to nezvládli, ale i o těch co se dokázali překonat a zatnout zuby, když bylo potřeba. A pořád se usmívá. Myslím, že se usmívá i ve spaní. Je to prostě náturou. Ten kluk je prostě plný radosti ze všeho co dělá. „Chtěl jsem výcvik absolvovat v jednom kuse, celých šest týdnu. V práci se ke mně zachovali naprosto úžasně a umožnili mi, abych si to nemusel dělit. Takže celých šest týdnu v kuse, pak dva týdny volna a teď jsem zase na cvičení. Musím říct, že když máte takovou podporu u zaměstnavatele, berete to už trochu jako povinnost být záložákem,“ nešetří Jirka chválou na svého chlebodárce. „A pak je tu moje přítelkyně. Byla to pro nás vlastně taková první zkouška našeho vztahu. A obstáli jsme bez ztráty kytičky. Je to i tím, že mi fandí a podporuje mne ve všem, co dělám. Dokonce se mnou leze i po horách, takže to máme jako společný koníček,“ pokračuje ve svém vyprávění. O horách Jirka vyprávět umí, a protože je to i můj koníček, stočila se řeč na Julské Alpy, Triglav, Soču, Piraň, Isolu prostě Slovinsko. To už jsme si povídali jako staří známy o zážitcích z cest po této krásné zemi. Jirka vás vtáhne do svého světa a ani si to neuvědomíte, že jste součástí jeho vyprávění. Prostě jsem narazil na kluka, s kterým jsme naladěný na stejnou vlnu. Jirka je prostě do všeho hrozně zapálený, vše chce prožít naplno a hodně toho chce zkusit. Rychle jsem otočil debatu zpět k vojně. „Ano i vojákem jsem chtěl být jenom na zkoušku, proto nejdřív dobrovolné cvičení. Ale teď už na to koukám jinak. Stát se může cokoliv a je dobré být připraven. Být v aktivní záloze, pravidelně cvičit, připravovat se na krizové situace, ale přitom žít svůj běžný život s rodinou a přáteli chodit do práce, na dovolenou, prostě normálně tady fungovat. Mně se to zdá úplně normální,“ řekne Jirka naprosto přirozeně. Není v tom žádný patos, ani pózerství. Jirka je prostě takový. Zeptal jsem se ho, zda si uvědomuje, že tím že se stál vojákem v záloze, vzal na sebe také povinnost jít v případě potřeby i bojovat za sebe, za kamarády za svou zem. „A kdo jiný když ne my? Zdravi, mladi chlapi? To budou dělat ženy, nebo naši rodiče a prarodiče?“ s odpovědí nezaváhal ani na okamžik. Věřím mu, protože jemu se věřit dá.

Po večeři jsme se sešli ten den naposled. Dal jsem mu přečíst, co jsem si z našich rozhovorů zapamatoval a co jsem z toho napsal. Ptal se mne, zda jsem našel odpověď na svou otázku. Řekl jsem upřímně, že nenašel. Vlastně jsem ji už při našich debatách ani nehledal. Já vlastně ani nepotřebuji vědět proč je tady. Je ale důležité aby to věděl on. A já jsem přesvědčený, že tenhle kluk, vlastně už zralý chlap to ví. Ví, co v životě chce, ví jaká cesta k tomu vede, ví co se od něj očekává a ví, že je dobré být na to všechno připraven.